JORDÁNSKO - HISTORIE

Jordánsko je především bohatá historie, která sahá hluboko do neolitu, tedy mladší doby kamenné. Jeho historie, spolu s Palestinou, je spjata s biblickými událostmi podloženými archeologickým výzkumem. Na území dnešního Jordánska zemřel na hoře Nebo Mojžíš, vůdce Izraelců při jejich exodu z Egypta, a v oblasti Petry také jeho starší bratr Áron. A právě z území Jordánska poté vstoupily izraelské kmeny vedené Jozuem, po čtyřicetiletém bloudění, přes řeku Jordán do „země zaslíbené“. Řeka Jordán kde byl  Janem Křtitelem pokřtěn Ježíš pokřtěn. Podle Bible i archeologických nálezů leží skutečné místo prvního křtu právě na území dnešního Jordánska v místě, kterému se říká Betánie zajordánská. 

Jordánsko však není spjato pouze s křesťanstvím. Na jeho území se vystřídali Asyřané, Babyloňané, Peršané, nakonec celou Levantu a Egypt ovládl Alexandr Veliký. Na jihu země se usadili arabští Nabatejci, kteří učinili svým centrem Petru, a stali se ochránci karavan. Nakonec však byli dobyti Římany. Po rozdělení Římské říše se stalo území Jordánska součástí Byzantské říše. Ta skončila s příchodem muslimů. Na území Jordánska byla pohřbena řada islámských vojevůdců a druhů proroka Muhammada, jejich hrobky jsou posvátnými poutními místy.

Jordánsku nepřinesl užitek ani nástup Osmanů v roce 1453. Osmanské impérium se začalo hroutit se vstupem Turků do 1. sv. války na straně Německa. Britové si z Egypta začali brousit zuby na nově objevená ropná pole v Iráku a Íránu a přesvědčili ke vzájemné spolupráci šerífa Husajna, vládce Mekky a přímého potomka proroka Muhammada, jehož cílem bylo vytvoření nezávislého arabského státu. V letech 1916–1918 inicioval šeríf Husajn s pomocí synů Abdalláha a Fajsala tzv. velké arabské povstání. Za podpory britského plukovníka T. E. Lawrence (mýty opředený Lawrence z Arábie) obsadili strategický přístav Aqaba a 1. října 1918 Fajsal s Lawrencem ukončili tažením do Damašku osmanskou vládu v Levantě. Francie a Británie si však již v roce 1916 tajnou Sykes-Picotovou dohodou rozporcovaly osmanské dědictví bez ohledu na sliby dané Arabům. Sýrie a Libanon byly svěřeny Francii a Irák a Palestina Británii. Churchill se obával Abdalláhova útoku na Francouze v Damašku, přesvědčil ho, aby se vzdal iráckého trůnu ve prospěch bratra Fajsala a uchlácholil ho titulem emíra (prince) Zajordánska. S Palestinou měli Britové jiné plány, v souvislosti s židovskými národními aspiracemi a naplněním kontroverzní Balfourovy deklarace z roku 1917.

Přestože většinu jordánského území tvoří poušť, vádí se na přelomu zimy a jara rozvodní a místy přetvoří na splavné kaňony, hluboké tůně a jezírka jako třeba Vádí Múdžib

Jordánské teritorium bylo v té době z větší části osídleno polokočovnými a kočovnými aliancemi beduínských kmenů, bez fungující administrativy a infrastruktury. Dne 15. 5. 1923 byl emír Abdalláh oficiálně prohlášen hlavou nového státu Emirát Zajordánsko pod britským dohledem, za hlavní město si zvolil Ammán. Ve 30. letech se Abdalláh angažoval ve vyhroceném konfliktu v Palestině. Z Evropy přicházelo stále více židovských osadníků a uprchlíků a přímou úměrou narůstal palestinský extremismus. Ani jedna ze stran nebyla ochotna slevit ze svých požadavků. Emír Abdalláh byl vizionář, který si byl vědom hloubky konfliktu, dodnes nevyřešeného. Snil o Velké Sýrii, která by zahrnovala Jordánsko, Sýrii a Libanon. Sýrie s Libanonem však získaly nezávislost a teprve v roce 1946 byl ukončen britský mandát nad Zajordánskem. V květnu téhož roku byl Abdalláhovi udělen titul krále nově vzniklého Jordánského hášimovského království. Když 15. 5. 1948 opustily poslední britské jednotky Palestinu, Židé okamžitě vyhlásili nezávislost státu Izrael. Nastal chaos, ve kterém Jordánsko získalo východní Jeruzalém a západní břeh Jordánu. Král Abdalláh byl zavražděn 20. 7. 1951 mladým Palestincem, když vcházel do mešity al-Aqsá v Jeruzalémě na páteční modlitbu. Jeho syn Talál nebyl schopen vládnout kvůli podlomenému zdraví, následujícího roku abdikoval ve prospěch svého teprve sedmnáctiletého syna Husajna, kterého při atentátu na Abdalláha, jehož doprovázel, zachránila od smrtící kulky kovová medaile na hrudi.

Legenda král Husajn

Po nástupu k moci čelil mladý král antihášimovské propagandě ze strany Egypta a Sýrie i ekonomickým problémům a protestům v zemi. Začátkem 60. let se ekonomika státu stabilizovala, v roce 1964 král Husajn povolil vytvoření Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) jako jediného legitimního mluvčího palestinského lidu. V roce 1967 přerostla politická krize v tzv. šestidenní válku, která měla pro Jordánsko katastrofální následky. Izrael obsadil syrské Golanské výšiny, Sinajský poloostrov, Pásmo Gazy, Východní Jeruzalém i Západní břeh Jordánu. Jordánsko přišlo o polovinu svého území, o nejúrodnější půdu a o svatá místa v Jeruzalémě. Palestinci, především frakce Fatah pod vedením Jásira Arafata, převzali boj za osvobození do svých rukou. Uvnitř uprchlických kempů v Jordánsku se zformovali sebevražední atentátníci („fidájíni“) s plánem vojenských operací proti Izraeli. Situace vyvrcholila násilnými nepokoji a několik měsíců trvající občanskou válkou v září 1971. V roce 1984 se v Jordánsku po 17 letech konaly volby a poprvé se jich zúčastnily ženy. Jordánskou strategií tehdy byla „země za mír“, s požadavkem navrácení území zabraných Izraelem, ale v roce 1988 se král Husajn vzdal nároků na Západní břeh. Země se dostala do hluboké ekonomické krize, kterou prohloubila válka v Zálivu v letech 1990–1991, kdy se vrátily tisíce Jordánců a Palestinců z Kuvajtu a USA navíc přestaly Jordánsko finančně podporovat. V roce 1993 se konaly svobodné volby, po třiceti letech byly obnoveny politické strany. V následujícím roce podepsalo Jordánsko s Izraelem mírovou smlouvu. Král Husajn zemřel roku 1999 v pouhých 63 letech poté, co prohrál boj s rakovinou lymfatických uzlin. Jordánci ho dodnes chovají ve velké úctě, v rámci dějin Blízkého východu navždy zůstane skvělým diplomatem a mírotvůrcem.