V jordánské škole

Městečko Wadi Musa se nachází poblíž skalního města Petry. Zde jsem se opět setkala s beduínkami, s kterými jsem se seznámila během mojí poslední návštěvy. Opět nás pozvaly k sobě domů, tentokrát na oběd.  Tam jsem se prezentovala svým kadeřnickým uměním, stříháním, barvením vlasů a tvorbou účesů. Toto zkrášlení se jim velmi líbilo a mně zase skutečnost, že jsem si vyzkoušela kadeřnickou práci v jiných podmínkách a na neznámých hlavách s bohatým vlasovým porostem.

Jedna z nich - Noor - byla učitelkou na tamní základní škole, do které nás pozvala. To samozřejmě nešlo odmítnout.  Hned druhý den ráno v 7 hodin jsme společně odjely malinkým školním busem plným dětí. A protože u jejich školičky není žádná zastávka, děti se připomínají  tím způsobem, že škrábou mincí na okno autobusu a řidič tak ví, že má zastavit. Ještě že jsme měly mince...
Ve škole byly  třídy předškoláků a 1 stupeň. Zdejší učitelky nosí na hlavě krásně uvázané šátky a celkově jsou velice elegantní. Po celou dobu vyučování byly usměvavé, milé a hlavně klidné. A pozornost většinou velmi živých školáků si umí velice rychle získat a udržet. Při výuce mluvily dost rychle a hlasitě. Přitom se stále usmívaly a děti chválily. Celkově bylo vidět, že jejich vztah s dětmi je velmi přátelský aniž by ztratily přirozenou autoritu. Všude je čisto, nástěnky jsou plné obrázků, prostě jako v našich  školách.

Třídy jsou společné jak pro chlapce tak i pro děvčata. Jsou to takoví okatí beduínci, oblečení v hezkých uniformách, holčičky načesané se svými copánky a mašličkami i sponkami, jsou to takové roztomilé okaté panenky,  ale co je podstatné, chtějí se učit a jsou svědomité. Kdežto kluci, to jsou malí raubíři, zlobiví, neposlušní a učit se? Kdepak, to prý moc nemusí. Prostě jako u nás.

To vyrobila sama

Nejprve jsem  se zašla podívat do druhého ročníku, kde ve třídě sedělo asi 15 dětí. Nepřejte si zažít tu jejich živelnost.

Když jsem vstoupila  do třídy a byla přivítána jejich  učitelkou, dětičky se hodně divily, kdo že to zavítal mezi ně  a ještě víc když dostaly nějaké cukrovinky. Učí se arabsky číst a psát. a  pokud žák uspěje, tak mu celá třída zatleská. Pokud ne, nevadí, paní učitelka ho vyvolá později, jen aby si ten potlesk  prožil a vychutnal.

U těch nejmladších, prvňáčků,  jsem byla až na konci vyučování. Posazená do poslední lavice jsem bedlivě poslouchala a snažila se i něco pochytit. Děti se učily psát písmenka formou malování a paní učitelka  jim to na tabuli psala arabsky a anglicky. V té arabštině mně to připadalo všechno stejné, děti na tom byly o poznání lépe. Byly velmi aktivní po celou vyučovací hodinu, stále se hlásily a nevyrušovaly. Myslím, že ani nevnímaly mou přítomnost. A paní učitelka je spravedlivě vyvolávala, aby se na každého dostalo a  každý tak byl  pochválen. Pokud to neuměl, nic se nestalo, vyvolala ho později.

O přestávce si děti hrají venku před školou

O přestávkách jsme pohovořily s učitelkami a získaly cenné informace o výuce v jejich školních zařízeních.  Dětičky mně obklopily a učily mně počítat arabsky. Z počátku to vypadalo legračně , protože jsem naoko dělala chyby a dětičky pištěly a bylo vidět jak se hrozně moc snaží abych to pochopila a správně vyslovila. Prostě mi chtěly pomoci.

Bylo poledne,čas rychle uběhl a já měla takový hlad, že jsem s radostí přijala pozvání na oběd. Jídlo bylo úžasné, nejen proto, že  jsem měla hlad. Jordánská strava je rozmanitá a velmi chutná. tak trochu zahnalo i migrénu, která u mě po návštěvě tohoto 'pytle blech' propukla. Nicméně zážitek to byl nesmírný a jsem za něj vděčná.

Za školou se pasou koníci

Do této školy jsme zavítaly ještě jednou a to při naší další návštěvě Jordánska, kdy už jsem cestovala se svou kamarádkou Markétou, která sama učí angličtinu. Když se moje beduínská přítelkyně Noor dozvěděla, že Markéta je vlastně kolegyně, nebylo co řešit a hurá do školy.

Opět  jsme se brzo ráno  vydaly tím malinkým školním autobusem a protože už jsem znala  místní poměry, malou mincí jsem zaškrábala na okno a řidič hned věděl,  co má dělat. I tentokrát byl autobus plný, samí kluci asi tak ve věku kolem 10 roků a pak jen my dvě a Noor.
Přijetí ve škole bylo opět velmi milé, já sama jsem zase  prošla všechny třídy a připadala jsem si jako evropský inspektor, který sice vidí a slyší ale ničemu nerozumí. Zažila jsem také i výuku koránu. Nemůžu říct, že by mne to nezaujalo, kdybych uměla arabsky, bylo by to jistě přínosnější.  Ovšem má kamarádka Markéta, ta na tom byla lépe. Dovolili jí, aby vedla výuku angličtiny v jedné třídě  zcela sama. Byla na to moc pyšná, byl to pro ni neuvěřitelný zážitek. Jejich malá školička má své stránky na Facebooku a tam hrdě ukazovali, jak evropská učitelka učí jejich beduínky angličtinu. Ptaly jsme se, jestli rodičům nevadí, že škola zveřejňuje fotografie jejich dětí na internetu. Vůbec otázku nepochopily. Jordánci jsou na své děti nesmírně pyšní a fakt, že jejich děti  můžou veřejně prezentovat svojí práci nebo aktivity je naplňuje nesmírnou hrdostí.

Pro Jordánce je vzdělání velkou prioritou a jejich vzdělávací systém je propracovaný počínaje mateřskými školami až po univerzity, které lze nalézt v každém větším městě. Jedním z důvodů, proč je královský pár tak respektovaný je i to, že jak král tak královna jsou sami velice vzdělaní a kultivovaní lidé.