Pouštní zámky

Zdálo se, že všechny naplánované výlety budou hodně zajímavé, tak jsme byli natěšeni. Nejprve jsme odjeli na prohlídku tzv. pouštních zámků. Je to poměrně honosný název ale k zámkům jak je známe od nás mají hodně daleko. 

Kuserj Kharana

Zámky v jordánské poušti si nechali postavit vládci dynastie Umájovců v 8 století. Za sídlo si zvolili nedaleký Damašek a přijížděli do jordánské pouště, tehdy mnohem zelenější a bohatší na faunu a floru, za zábavou a oddechem, ale také na lov vysoké zvěře, které se v okolí nacházel dostatek. Ke krátkému pobytu jim tak sloužily malé stavby, zámky. Nevynikají rozměry, ale dech beroucími freskami, které zachycují leccos ze života pánů Umajovské dynastie. Nalezneme zde barevné zobrazení zvířat, přírody kolem zámku, ale také nahé koupající se ženy. Nacházely se zde také lázně zásobované podzemní vodou, kde se unaveni po lovu mohli občerstvit. Ačkoliv vyznáním muslimové, neměli problém zobrazit to, jak se uměli těšit z pozemského života. Tento objev je unikátní také v tom, že zobrazení lidských osob se nevyskytují u takovýchto památek často a je tudíž velmi vzácné.

 

 

Dalším zámkem, který jsme navštívili, byl  Kuserj  Amra. Když český badatel Alois  Musil  objevil tento zámek s freskami nikdo mu nevěřil a v podstatě byl  i obviněn ze lži a podvodu. Nevzdal se a v dalším roce  se na toto místo vydal znovu, aby tento svůj objev fotograficky zdokumentoval. Ale i toto se zdálo být málo, takže následujícího roku spolu se svým přítelem malířem se na místo vydali znovu  a tento malíř namaloval podle viděného originálu  kopie těchto fresek. Teprve pak byl náš objevitel zproštěn viny a obhájil tak svůj prvotní objev. Je to zajímavé, že?

Kdo byl Alois  Musil? Badatel českého původu, teolog, orientalista, bojovník ve válce o Arábii, prostě velkolepě činorodý muž. Zároveň  byl i zpovědníkem císařovny. 

V zemi kde bádal, panovaly intriky, neustálé  mezikmenované války, loupeže, krvavé bitky  a do toho vpadl jiný svět, evropské velmoci, které se snažily uplatit své zájmy a to buď udržet Arábii pod kontrolou tureckých Osmanů, kteří panovali nad  svatými místy  muslimů od r. 1517. A nebo druzí, Angličané - Inklízi, kteří chtěli proti Turkům a jejich německo-rakouským spojencům poštvat beduíny a otevřít novou frontu první světové války. Poměry mezi nomády vládly hrozné. U Huwajtátů, jednoho z kmenů žijících na území dnešního Jordánska Alois Musil zjistil, že ve stanu na starobu zemře jen pět mužů ze sta.Ostatní zemřeli v boji nebo na jeho následky.

A do těchto míst se vydal katolický kněz a orientalista Alois Musil z Hané. Poprvé spatřil beduíny jako čerstvý doktor teologie na Sinaji během studijního pobytu  na škole francouzských dominikánů v Jeruzalémě, když mu bylo 28 let, beduíni mu učarovali, protože se o nich mnoho nevědělo, ani o velké vyprahlé zemi mezi  Kurdistánem na severu a pouštěmi Arábie na jihu. Stal se mužem velkého kmenového svazu Banú Ruwala. Jeho emír an-Núri ibn Ša´lán, tvrdý, bezohledný válečník, byl Evropanem nadšen a pod jménem   Músá ar-Ruwajlí ho prohlásil za jednoho z kmenových šejků. Núri byl bohatý muž s mnoha otroky, velbloudy a koňmi, ale oděv a plášť - jako ostatní - prát nedával!

A Alois Musil také ne. V Akabě na Rudém moři ho zatkl šéf turecké správy pro podezření ze špionáže ve prospěch Angličanů. Nedivme se, evropan potloukající se jako beduín ve špinavém  oděvu plném děr - to bylo určitě podezřelé, a hodně.

Špína byla praktická stránka života beduínů, kteří byli názoru, že praním se košile rychle opotřebovává a nepraná bílá látka rychleji zežloutne a tak dříve dostane barvu půdy. Bohužel ani ženy si své modré košile téměř neprávaly.

Alois Musil byl český génius, jehož jméno znal snad jen zahraniční  spolek vědců,  objevoval pro Západ neznámý svět, sám zběhlý ve světových  a orientálních jazycích živých i mrtvých, znalý kartografie, botaniky, historie a etnografie, religionistiky, činovníka u císařského dvora, šiřitele osvěty, neúnavného literáta, preláta a generála. Je to až neskutečné, že sedlácký synek studoval na teologické fakultě v Olomouci, kde byl v r. 1891 vysvěcen na kněze a v Ostravě učil náboženství. Okolnosti mu umožňovaly další studium pouze v noci a to tak, že brzy ulehl ke spánku, vstával kolem půlnoci a učil se do ranních hodin, neboť pak pokračoval v povinnostech výpomocného kněze.Tento jeho vysilující životní styl vedl  v r. 1895 k doktorátu teologie.

Na území dnešního Jordánska navštívil Musil ruiny několika pouštních zámků z éry umajjovského chalifátu. V Amře, zámečku z osmého století, spatřil  fresky se ženami andaluského  Rodericha před vpádem muslimských Berberů do Evropy (711)

A jak je v krátkosti zmiňováno výše, ve Vídni se mu znalci vysmáli, protože  každý ví, že islám nedovoluje ztvárňovat postavy s obličejem. Musil byl za šaška, neboť v ruce neměl žádný důkaz. Takže se po nějaké době do Jordánska vrátil, pořídil  za pár dní asi 120 fotografií těchto fresek ale i skic zámečku.

No a v roce 1901 navštívil Amru ještě jednou za doprovodu malíře Alphonse Leopolda Mielicha, jehož orientální náměty miloval císař František Josef. A to už bylo něco jiného. Kapacity ho pardonovaly a z Musila se stala hvězda. Jeho pověst dokonce vedla britského ministra zahraničí Edwarda Greye k tomu,  že požádal Musila o konzultaci ve věci vymezení hranice mezi Egyptem  a osmanskou Palestinou.

Katecheta Musil stoupal po společenském žebříčku a v r. 1904 byl jmenován řádným profesorem biblistiky a semitských jazyků v Olomouci a o 5 let později přijal profesuru ve Vídni.

O rok později pro istanbulskou vládu mapoval okolí  čerstvě zprovozněné hidžázské dráhy z Damašku do Medíny. Tehdy dospěl k závěru, že hora, k níž dnes putují tiristé na Sinaji, není ta, na niž stoupal biblický Mojžíš k hovorům s Jahvem, ale že to bude spíše Džabal Hala' al-Badr, která byla činnou sopkou, což na Sinaji nepřipadá v úvahu.

Nejnověji se zjišťuje, že Musilův odhad by mohl být správný . Uvidíme, jakých nových zpráv o zjištěných skutečnostech v dnešní době  se ještě dočteme a kdy bude potřeba pozměnit názor či poopravit běh dějin.

Pouštní zámky, na jejichž objevení se významně podílel český badatel Alois Musil

 

Mozaiky jsou skutečnou vzácností

U zámečku jsme se setkali se skupinou dívek na školním výletě. Dali jsme se do řeči nejen s nimi ale i s jejich učitelkami Zvědavost byla evidentní na obou stranách. Zajímaly se odkud jsme, jak jsme přicestovali, no a my se zase zajímali o to jak se mají ony a jak se jim v Jordánsku žije. Bylo o čem povídat. Na turisty v této oblasti nejsou zvyklí, zatím. A bohužel o naší zemi toho taky nic moc nevěděly. Jen při vyslovení původního názvu naší  republiky  (Czechoslovakia) se jedna z učitelek matně rozpomněla, ale mnoho toho nebylo. V turistických oblastech můžete být úspěšní jen se slovem - čík- což symbolizuje Česko a pak vám porozumí, na toto slovo reaguje většina místních obyvatel.

Všimněte si oblečení těchto ammánských dívek a i jejich  krásně uvázaných šátků na hlavách, které hezky dokreslují jejich siluetu.

Co myslíte, děti jako u nás a snad na celém světě jsou  stejné. Dovádivé, pištící, honící se ,prostě v chování se nijak nelišily od těch našich doma. Všechny se chtějí fotit a nestydí se.     

Na těchto dvou dívkách vidíte právě ty krásné šátky uvázané do tvaru, který je činí zajímavějšími. 

A pak už následovala velice příjemná přestávka na oběd. Makluba, neboli obrácený hrnec se skládá z rýže a lahodných kousků jehněčího nebo kuřecího masa , jeho součástí je také grilovaná zelenina a podává se s kořeněným jogurtem.

Nejprve odborný výklad, abychom věděli, co nás čeká

Voila! Makluba

Hmmmm, mňam!

Před restaurací na nás čekalo překvapení v podobě opilého Araba. Toto nás velmi zaujalo, protože v muslimské zemi se jedná o nebývalý úkaz. Přiznal se nám, že je z nedaleké Saúdské Arábie, kde by ho za konzumaci alkoholu stihl přísný trest. Proto když dostane slinu, přijede se do Jordánska beztrestně napít. Ačkoliv Jordánci sami pijí minimálně (většina jsou také muslimové), jsou velice tolerantní. Tento muž  se jevil jako poměrně zámožný  člověk  a ochotně se s naší skupinou podělil o plechovky piva, což mnozí z nás kvitovali s povděkem. Foto bohužel nemáme, opilce nefotíme. 

Po obědě jsme  navštívili Qasr Al Azraq, další z pouštních zámků, ve kterém často pobýval legendární Lawrence z Arábie,  známá to postava  postava Blízkého východu. Tento britský voják, cestovatel a arabista se proslavil jako organizátor arabského povstání proti Turecku v roce 1916. Tato legenda vešla do dějin i ve zfilmované verzi.

Ještě že si to fotím, jinak bych v tom měla pěkný zmatek....

Ještě že nám náš silný pan průvodce otevřel ty dveře, jinak nevím, nevím....Děkujeme Mahmoude!

Rádo se stalo!

Taky vás napadá otázka jak mohli tyto kamenné dveře otevírat? Vždyť ani my dvě jsme s nima nepohnuly ani l centimetr. Sice jsme z toho měly legraci, ale v oné historické době to asi k smíchu moc nebylo. Ale historie měla svá kouzla, která my ani dnes v přetechnizované době nepochopíme, takže není třeba nad tímto hloubat.

Historie zde je všude přítomná. Co je však nepochopitelné a zarážející je pusto a prázdno. Turisté nejsou, místní  asi mají jiné starosti. A tak mně napadá myšlenka, že v naší zemi by se něco takového stát nemohlo. No a zde - historie si to nezaslouží. Snad až když  turistický ruch objeví i tuto krajinu, tak se situace změní. Moc bych jim to přála. Historie je přece náš učitel a každý by tu svou v zemi kde žije měl znát. Ale také mít možnost si ji přečíst pokud cestuje do takto zajímavých krajin, odlišných zvyklostí a způsobu života.

Zajímavých zážitků z takových cest je velmi mnoho, ale taktéž se do paměti vryjí i čtené poznatky, kdy jsem se jako cestovatelka  snažila o zemích kde se budu pohybovat zjistit toho co nejvíce.  Dát vše uceleně dohromady asi není jednoduché, vždy vyvstane nějaká vzpomínka či zážitek, ale to nejzákladnější , hlavně z historie tohoto Orientu, to by si měl každý asi přečíst a rozšířit si tak vědomostní obzor o těchto zemích a lidech v nich žijících, protože je to tak odlišné od našeho světa, že se informace zdají až neskutečné a nemožné.

Už jenom ta skutečnost, jak striktně dodržují své tradice a podle nich žijí. O tom nás jistě přesvědčil i český orientalista na konci 19.století Alois Musil, o kterém je vyprávěno o něco výš. Ale asi v pozdější době byli i jiní  a  tak se k nám dostávaly zprávy , kterým se ani snad nechtělo věřit.
Beduíni, arabsky zvaní badawí (doslova  jako obyvateké pouště) jsou skupina  Arabů, kteří žijí roztroušeni po celém Blízkém východě. A odhadovaný počet je tak kolem čtyř milionů .V minulosti to byli výhradě kočující pastevci, možná i dobyvatelé, ale v dnešní době už se jich hodně přizpůsobuje modernímu způsobu života a usazují se  ve svých malých městečkách. V monarchiích Arabského poloostrova tvoří beduíni mocenskou elitu, ale např.v Izraeli jsou naopak považování  za nejnižší stupínek společenského  řádu. V Egyptě se dnes beduíni stávají součástí politických bojů s vládou a přibývá mezi nimi více extremistů. V Sýrii uvízli uprostřed nesmyslné  občanské války, v Izraeli  jsou také i obětmi vládní diskriminace. V Saudské Arábii se je státní moc snaží podrobit náboženskému právu a vymýtit mezi nimi právo zvykové, zvané al-urf, které je v dnešní době velice dobře zmapované  v jakýchsi beduínských zákonech.  Ovšem to, co kdysi zmapoval Alois Musil při svém životě mezi beduíny, tvoří dodnes základ veškeré vědecké práce. A mnohé poznatky z jeho knih stále platí - třeba naprostá úcta ke stáří. O tom už jsem se taky podrobněji zmiňovala. Je to fakt neuvěřitelné. Třeba k ženám je kmenové právo velmi přísné, ale zároveň říká - nezabíjejte dceru bez řádného prověření zlomyslných klepů. Skutečnost je ale asi mnohdy jiná. Zrovna tak platí, že kdo vejde do stanu ženy, zasluhuje soud. Beduíni znají velmi tvrdé tresty pro muže za znásilnění ale i sexuální obtěžování. Podle beduínských zvyků se ženě musí věřit, i kdyby lhala. A útok na ženu vyžaduje čtyřikrát větší odškodné.
Stále však platí, že beduínská společnost je silně patriarchální. Existuje přesný seznam prohřešků, za které může muž svou ženu zbít, ale nesmí ji ponížit před okolím. Zbít ji smí jen v jejím stanu.
Velmi se mi líbí  rčení, že co dáš muži, to se ti vrátí, co dáš ženě, to jsi ztratil, nebo např. zeptejte se žen, ale pak to udělejte opačně.
Počet žen i dětí samozřejmě závisí na  bohatství a schopnostech muže uživit  větší rodinu.

Další milé beduínské přísloví říká - vyklepej koberec a buď na hosta milý - z toho se stal zákon. A jiné ponaučení zní -káva dává stanu život.
A snad ta poslední zajímavost, zejména pro mně bylo zjištění, že  mají beduíni doposavad mezi sebou nejvyšší autoritu, - Hádždž Ibrahím, za kterým chodí beduíni i z daleka  když potřebují cokoliv. Např. vyřešit spor a pokud se objeví něco velmi velmi  naléhavého, tak onen hádždž svým dřevěným moždířem  halasně svolává lidi z okolních táborů  a   který má stále vedle  sebe položený.
Tak to jsou jen střípky ze světa Orientu, v každé zemi se najde něco jiného, zajímavého i neskutečného.
Moc jsem obdivovala tyto lidi, jejich svět, jejich historii, ale vždy jsem se ráda a s chutí vracela do svého domova, moderního světa, byť v mnohém  pokulhávajícího, ale s kterým jsem s minulostí srostlá.